Autor: Jan Sadílek

Zdena Herfortová (*8. října 1945, Brno)
Brněnskou hereckou legendu snad ani není třeba dlouze představovat. Zdena Herfortová je nerozlučně spjata se dvěma významnými brněnskými divadly. Jako mladičká herečka po studiích JAMU v roce 1968 začínala v Mahenově činohře Státního divadla Brno, od 1. února 1992 je její jméno pevně spojeno s Městským divadlem Brno.

Rozená Brňanka, která se narodila na Mášově ulici, chodila na základní školu na ulici Balbínova, vystudovala gymnázium a následně její kroky směřovaly na JAMU. Už od svých 13 let měla totiž o své budoucí profesi zcela jasnou představu. Herečkou chtěla být vždycky. Na prknech Mahenovy činohry se tehdy setkala se svými hereckými vzory – Ladislavem Lakomým, Jaroslavem Duškem a dalšími. Její profesní začátky jsou spjaty s rolemi jako Kasandra v Sarterově adaptaci Eurípidových Trójanek, Marina v Borisi Godunovovi, Cordelie v Králi Learovi, kde zaujala soudobou kritiku více než kterákoliv jiná postava. Ruská klasika k ní byla také velmi přívětivá. Poskytla jí roli Nataši ve Vojně a míru, Sofie v Čechovově dramatické prvotině Platonov, Agáty v Dostojevském Idiotovi. Než v roce 1992 opustila Mahenovo divadlo a zamířila na Lidickou, zazářila jako Kristina v O´Neilově trilogii Smutek sluší Elektře a později jako Golda v inscenaci Tovje vdává dcery. Jejím dvorním režisérem byl po celou dobu působení v Mahenově činohře Zdeněk Kaloč, pracovně se však potkala také s režiséry jako M. Hynšt, A. Hajda, E. Sokolovský a E. Schorm. Její herectví dozrávalo a Zdeněk Kaloč našel v Herfortové herečku schopnou naplňovat individuálním tvůrčím způsobem jeho režijní představy. Nejvíce se to projevilo v postavě krajčířky Evy v Gazdině robě, v níž podala snad nejvýmluvnější svědectví uměleckého i lidského zrání.

Do Městského divadla Brno přichází Zdena v roce 1992 spolu se svými hereckými kolegy Zdeňkem Junákem, Zdeňkem Černínem a Jiřím Dvořákem. Má pověst herečky, která ví, co chce, a také to dovede zahrát, a to s čím dál větší suverenitou. Její nástup na Lidickou byl více než skvostný. Režisér Petr Veselý ji obsadil do role Marty v památné inscenaci Albeeho hry Kdo se bojí Virginie Woolfové?. Hereckými partnery jí byli v této dnes již legendární inscenaci Karel Janský, Jiří Dvořák a Monika Kobrová. I další role pro ni byla jako stvořená – Čapkova Emilie ve Věci Makropulos. Největším triumfem však byla Alžběta Anglická v režii Zdeňka Černína. Za svůj výkon v titulní roli získala po právu Cenu Thálie 1995. Zdena Herfortová je jednou z mála hereček, které se mohou pyšnit ještě dalšími nominacemi na tuto prestižní cenu – v roce 1998 to bylo za roli statkářky Gurmyžské v Ostrovského dramatu Les a v roce 2014 za roli černošské podvodnice Ody Mae Brownové v muzikálu DUCH. Do širší nominace se dostala i v roce 2019 za roli Peggy Whiteové v muzikálu Poslední loď.

Jelikož měla již od samého dětství kladný vztah i k hudbě a zpěvu – její otec Vladimír Raška byl trombonistou v pražském orchestru Karla Vlacha – bylo jen logické, že v divadle na Lidické ulici potká muzikál. Už dříve v Mahenově činohře účinkovala ve zpěvoherních inscenacích např. jako Dolly Leviová v Hello, Dolly či Bloody Mary v Jižním Pacifiku. Městské divadlo jí nabídlo mnoho zajímavých činoherních i muzikálových rolí – v muzikálech zazářila jako Slečna Schneiderová v Cabaretu, Golda v Šumaři na střeše, upovídaná Slepice v Ptákovinách podle Aristofana, Paní Brillová v pohádkové Mary Poppins či již výše zmíněná Oda Mae v muzikálu DUCH. V činoherních představeních bohatě zúročila své komediální nadání jako Lady Bracknellová v Jak je důležité míti Filipa, hospodyně Rosalinda Hundsheimerová v Dobře rozehrané partii, Fanny ve Vrátila se jednou v noci, Baronesa z Marfleetu v Novomanželském apartmá, Luiza de Histangua v Broukovi v hlavě, zmatená tetička Abby Brewsterová v Jezinkách a bezinkách či Gloria v Rybě potmě. Na svém repertoáru má dále Paní Hradskou v My Fair Lady (ze Zelňáku), bývalou učitelku tance Hanu ve Flashdance, pianistku Jeanette Burmeister v Donaha!, Idu Straus v TITANICU, Irmu Gabrhelovou v Žítkovských bohyních (krev je krev) či Paní de Rosemonde v Nebezpečných vztazích. V současné době diváky svým výkonem upoutá především v roli Peggy Whiteové v muzikálu Poslední loď. Těšit se na ni můžete i v nově připravované hořké komedii Bella Figura.

Své bohaté umělecké zkušenosti dlouhá léta předávala dál svým hereckým kolegům na JAMU, kde od roku 1976 učila a posléze i od roku 1998 vedla samostatný ateliér muzikálového herectví. Hojně spolupracuje také s televizí, široká divácká obec ji zná z mnoha televizních rolí. Mezi jednu z nejoblíbenějších je možné počítat Vladěnku Šiktancovou v Četnických humoreskách. Své moderátorské dovednosti zúročila v pořadu Přijďte k nám na večeři nebo při provázení slavnostním večerem udílení Cen Thálie v přímém přenosu ČT.

Věnuje se také práci v rozhlasu a dabingu. Právě za druhou zmíněnou disciplínu obdržela 19. září 2020 Cenu Františka Filipovského za dlouhodobé herecké mistrovství. Ocenění ale získala i v dalším uměleckém oboru, a to sice Poděbradskou růži za celoživotní dílo v oblasti poezie.

Do tajů své profese i svého divadelního a osobního života nechala Zdena nahlédnout čtenáře prostřednictvím biografie Jízda přes kočičí hlavy, kterou napsala spolu s Věrou Staňkovou a kterou v roce 2015 při příležitosti oslav svých 70. narozenin slavnostně pokřtila na jevišti Činoherní scény Městského divadla Brno. K letošnímu významnému jubileu, které oslaví 8. října 2020, jí přejeme mnoho životního optimismu a mnoho dalších krásných divadelních rolí!